SAMOA 2015
8.5.2015
Sedím v letadle ze Sydney do Apia – poslední úsek cesty (viz mapka).
Konečně. Letět letadlem je záležitost do jisté míry fascinující, ale po 7 hodinách Dublin -> Abu Dhabi, 12 hodin Abu Dhabi -> Sydney, a teď ještě 4,5 hod. Sydney -> Apia už toho je přespříliš. Aspoň že se člověk zadarmo nají a napije a u toho zkoukne asi tak 100 filmů... Ten Kingsman nebyl špatný, naopak, dal bych tak 8/10 zaslouženě. Naopak Love, Rosie mě nenadchl – nejdřív chtěla ona a on nemohl nebo nechtěl, pak naopak, pak naopak, pak naopak, ... a o 2 hodiny později se konečně dali dohromady... wow. Mno. Ok. Co tam ještě bylo? Jo jakýsi sitcom – 2 Broke Girls. Vtipné. A Přátelé – klasika. A samozřejmě Teorie velkého třesku. Ale vždy jen 3 epizody z nějaké náhodné série, takže to byly jen takové výkřiky do tmy... Ale dobré.
Jinak vše probíhá hladce, jen zjišťuji, že ten minipidibatůžek, co jsem koupil, který má kapacitu tak max. 2-denního výletu bude na ty skoro 2 týdny asi opravdu málo – koupil jsem pro svou rozmlsanou rodinu magnety na lednici v každém městě, kde jsem přestupoval, a de facto je už teď nemám kam dát, jak mám batoh i příruční brašnu narvanou k prasknutí. Jestli na Samoa nedej bože koupím i nějaký suvenýr pro sebe, jako je tričko apod., tak to asi budu muset poslat poštou sobě do Brna... Eh.
V Sydney jsem využil 3-hodinové pauzy, skočil do taxíku a nechal se odvézt na místo, odkud se nejlépe fotí ta světoznámá budova Opery. Cvakl jsem 4 fotky a pak rychle zpět.
Když píšu rychle, tak to je velká nadsázka, neboť byl pátek večer a cesta, která by normálně trvala 10 minut, nám zabrala hodinu tam a hodinu zpět. Masakr. Ale zas jsem si prohlédl z auta večerní centrum Sydney. Taxikář si vzal 122 Australských Dolarů (nevím, jaký je kurz, a radši mi to ani neříkejte) a já se šel odbavit ven ze Sydney. Maník, co kontroloval pasy, byl poněkud vyveden z rovnováhy, že jsem v Austrálii strávil jen 3 hodiny a kvůli tomu vyřizoval vízum na 3 měsíce, ale nakonec se zadařilo a pustil mě. Oni jsou všichni trochu mimo z té Eboly – jak člověk zakašle, tak už ho sledují ostřížím zrakem :D
Blbé je, že když člověk nesedí u okna, kde se dá opřít hlava, tak se moc nevyspí, takže jsem totálně nevyspaný. Do Apia dorazím v 5 ráno a v 8 se mám dostavit na vyzvednutí pronajatého auta, čili bude jen hůř. No nic, musím se obrnit, vzpomenout na svá mladá léta, kdy jsem pařil WoWko de facto 3 dny a noci v kuse bez spaní, a nějak to vydržet.
Jo a nevíte, proč všichni kolem dostali svačinu a já ne? Hrom do police, tomu musím přijít na kloub.
9.5.2015
Pořád stejné letadlo a stejný let, ale díky časovému posunu máme už 9.5.
Už vím, proč dostali mňamku – připlatili si jakýsi bonus. No nevadí, stejně musím hubnout.
Jinak tenhle poslední let s Virgin Australia tedy zatím nejhorší. (Kromě Ryanair, ale tam je to kompenzováno extrémně nízkou cenou letenky.) Nemyslím tím posádku – ta je milá a usměvavá atd, v pohodě. Ale nemají tu obrazovky na sedadle před vámi, takže tu není co dělat, což u 4,5-hod. letu je celkem problém, a nemají tu ani přikrývky, a kdo letěl v letadle a je citlivý na zimu, tak ví, že tam bývá sakra kosa. Zatím všude měli deky, ale tady ne a mrznu. A nuda. Hm. Venku tma, tak není ani na co koukat...
No nic, tak možná asi pomalu začnu vymýšlet, co vlastně na té Samoa budu dělat, nějak nebyl pořád čas udělat jakýsi přesný plán. Ale ještě máme hodinu do přistání, času dost, udělám to pak... A je to.
Není nad to vystoupit z letadla do toho tropického vzduchu – 27 stupňů v 6 ráno, vlhkost snad 90 % nebo kýho čerta. Vybral jsem z bankomatu 2000 WST, což je ekvivalent 21 tisíc korun, jak to viděli okolo lovící taxikáři, tak jsem měl rázem o společnost postaráno. Škoda, že tam taky nestála nějaká 20tiletá sexy blondýnka, se svými dvěma sestrami :D Taxikáře jsem ukecal z 70 na 50 WST, já věděl, že půjde, podle průvodce je těch 50 normální částka. Muhehe, na mě si nepřijdeš, 120tikilový šmejde v sukni. :-) Akorát tedy čekáme ještě na nějakého zákazníka – abychom se podělili o celkovou částku. Něco mi říká, že ten výraz split ale stejně pochopil po svém – čili já plnou a ten druhý taky plnou sumu. Ale já jsem spokojen se svými 50ti, níž už to ukecávat nebudu. Ve městě bych stejně taky čekal – ta půjčovna aut, kam mám namířeno, otevírá až v 8 hodin...
Jinak v hale hrají domorodci nějaké domorodé písničky – v tuhle hodinu jim to nezávidím, jenže právě všechna letadla přilétají takhle ráno... nevím proč.
Umírám. Ale popořádku. Mám půjčené auto, no auto, ehm, je to otlučené a odřené ze všech stran, svítí kontrolka kontroly motoru, a když to jede, tak tam něco hrká, jakoby výfuk visel už jen na vlásku. Ale aspoň je to automatika, tak odpadá zápas s řazením levou rukou. Jinak ježdění vlevo je tak naprosto šílený nezvyk, že se divím, že jsem to ještě za tu první hodinu nenabořil. Naštěstí místní jsou na to asi zvyklí, protože když se proti nim řítíte v pravém pruhu, čili v protisměru, tak sice gestikulují stylem, který je zcela univerzální a nepotřebuje překlad ze samoištiny, ale nenaperou to do vás.. :D Díky bohu je to klimatizováno, protože teď je venku takové horko (a to i ve stínu), to je katastrofa. Hned jak zjistím, kolik je stupňů, dám vědět.
Ale zpět k umírání. Víte, co je nejlepší po 2 dnech v letadle? Jet na hotel a odpočinout si? Neeee. Jet k muzeu R. L. Stevensona, autora, mimo jiné, Ostrov pokladů, který tu strávil poslední léta života. Moc hezká vila.
Uvnitř je většinou původní nábytek a vybavení z doby, kdy tu R.L.S. bydlel. Muzeum určitě stojí za návštěvu.
A pak výšlap k jeho hrobu. Ten není nikde jinde než na samém vrcholu hory Vaea, která má 475m a věřte mi, už po 10ti minutách výšlapu té kratší, a mnohem strmější stezky,
budete toho "šmejda" proklínat, že si vybral tak naprosto debilní místo. Jako výšlap tou džunglí je hezký, akorát každých 5 metrů odpočíváte :D Na vrcholu je hrobka
a krásný výhled na okolí, takže tam vyfotíte aspoň 100 fotek, aby to kompenzovalo ten horor za vámi. Jinak jsem tak potkal postaršího gentlemana, ze kterého se vyklubal jakýsi hodnostář v nějaké zdejší bance, který si občas jezdí po světě na nějaké bankovní kongresy, říkal, takže jsme fajnově pokecali. A pak se k nám přidal ještě pár mladšího-středního věku, což nebyl nikdo jiný než šéf zdejší policie a jeho manželka z Nové Kaledonie. Hned jsem mu prásk, že tady jezdím vpravo a poprosil ho o shovívavost :D S ním i s manželkou taky dobrý pokec. Jinak všichni tři ten šílený výšlap absolvují několikrát týdně jako kondiční cvičení. Klobouk dolů.
To, že jsem cestou z Apia do toho muzea 10x zabloudil snad lidem, kteří mě znají, ani říkat nemusím...
Pak jsem jel konečně do hotelu – to byla taky legrace, když jsem zastavil v jednom krámku, abych se zeptal, kde je ten hotel, a on mi ukázal na budovu 10 metrů za mnou :D No a teď ležím ve svém fale, což je otevřená dřevěná chatka . Skoro žádné soukromí, lol, ale tak bylo to zas levné a kdo by byl zvědavý na ten můj pupek a zadek, že... Teď se musím dokopat k tomu jet do města, koupit aspoň ještě 1 triko, protože to 1 a 2 košile, co tu mám, opravdu stačit nebudou – to je za 2 minuty propocené, no a pak oběd, procházka, focení, nákup suvenýrů...
Tož přátelé, 80 Kč za 2 litry vody, 170 Kč za 2 litry Coca Coly, atd. A to jsem byl jen tady vedle v krámku kdesi v prdeli, to jsem ani zatím nejel do toho města. Tohle bude ještě zajímavé.
Teď tu skočilo v areálu toho hotelu do vody 5 holek v bikinách, no jestli tohle není znamení tu zůstat déle, než jsem původně plánoval, tak už nic :D Jdu hledat plavky. :D
Jinak než to Facebook přechroustal ten příspěvěk, tak jsem mrknul na předpověď. 31 stupňů ve stínu a následujících 8 dní mají být bouřky. Sakra. Doufám, že ne, ale když vidím ty mraky, tak asi jo... Eh. Jedu se projít do Apia.
Domorodec mi poradil nechodit ven mezi 11 a 15 hodinou a po dnešku mu to věřím. Hrůza to slunko jak pálí. Jinak Apia, hlavní město, se zdá být celkem milé. Je fakt, že se mi podařilo dostat na jakýsi “Cejl”, kde na zemi seděli domorodci a já tam byl jediný bilý. S tím foťákem na krku. To byla celkem provokace, ale nic. Ani když jsem procházel skrz bleší trh, ekvivalent vietnamské tržnice, přičemž tam bylo samé ruční oblečení a ruční náušnice a výrobky ze dřeva atd. Atd., tak se na mě nikdo nevrhal jak ti otravní Arabáči třeba v Maroku apod., prostě se jen usmáli, pozdravili, nevnucovali.
V jednom obchůdku byla velmi milá a vstřícná Samojka, která mi poradila, co stojí za shlédnutí a jak zkoordinovat časový harmonogram, apod. Celkově jsou tu lidé zatím milí a ochotní. Uvidíme, jak to bude mimo hlavní město po těch dědinkách, kde prý chtějí peníze i za to, že si tam člověk uprdne. Uvidíme zítra.
10.5.
Včera večer jsem ještě zajel do města, abych se mrknul na tu klasickou samojskou ohnivou show, ale nikde to nebylo. Ten hlavní a nejlepší hotel se renovuje, a jinde to dělají v jiné dny... Tak jsem jel zpět; no jestli jsem měl problém najít ten hotel za světla, tak za tmy to bylo, překvapivě, ještě horši.
Po snídani, která se skládala z papáje, banánu, apiu (pak musím zjistit, jaký to má český název), toastu s máslem a marmeládou, a z fazolového guláše s párkem (výborná kombinace s tím ovocem :D jsem se vydal na východ na cestu kolem ostrova podél pobřeží.
Nedojel jsem daleko, ještě v Apia jsem se stavil v Apia Protestant Church a shlédl představení, co tam měli přichystáno pro maminky (viz video), a pak vyslechl i kázání (v angličtině) taktéž s orientací na maminky. Dnes je totiž Den Matek, takže všichni krásně nastrojení, je to velký svátek. Ve všech kostelech, a že jich tu je – Samoa je velmi věřící země – bylo ráno nějaké speciální představení, během dne mají hostinu, a večer bude zas představení. Hezké to bylo.
Velmi často jsem stavěl v různých vesničkách – de facto nalepených téměř jedna na druhou – a fotil a koukal se okolo. Není divu, že tu je rychlost max. 40 Km/hod. Rychleji se jet ani nedá. Jen ve vnitrozemí jsem to kosil 110kou, abych trochu nahnal čas. Co se týče domorodců, tak jakmile zmerčili, že jsem bílý cizinec, tak se usmáli, mávali, zdravili, když jsem vystoupil s mapou, tak ochotně poradili. Velmi milí lidé. Co se týče počasí, tak předpověď koukám funguje stejně jako v ČR – hlásí déšť, vemte si opalovací krém, hlásí slunko, vemte si deštník...
Cesta se pak stáčí na jih a tudíž jsem projížděl vnitrozemím. Úžasné ty kopce pokryté pralesem a vrcholky v oparu. Mám foto, samozřejmě, ale co foto nezachytí je ta fantastická vůně lesa/pralesa. Ten vzduch byl opravdu nepopsatelný. Celou cestu jsem měl vypnutou klimatizaci a při otevřeném okně jsem zhluboka dýchal. Zde pár kapek spadlo, ale déšť bych to určitě nenazval.
V jedné vesnici jsem zastavil, abych se optal na nahromaděné kokosy u cesty. Přistoupil ke mně starší pán a vysvětlil mi, že to je znamení, že prodávají kokosy – asi jak u nás když mají na vesnici venku brambory apod. Jinak co se týče angličtiny, tak zatím z lidí, se kterými jsem se bavil, cca 90 % umí perfektně anglicky. Jen asi 4 lidi neuměli, jinak všichni. A i to kázání ráno bylo anglicky, nikoliv v samoištině, přestože tam byli jen domorodci... Dále mi dal chlápek napít vody z kokosu, který rozlouskl přímo přede mnou, ochutnat dužinu, a pak mě pozval k sobě domů, kde mi dal ochutnat talo (něco jako sladká brambora, ale samozřejmě to chutná jinak) a ještě takové to typické samojské jídlo – kokosová směs zabalená a upečená v listu z banánovníku. Moc dobré to bylo.
Snědl jsem ale jen trošku, neměl jsem hlad. Řekl si o 5 tala, cca 55 korun, tak jsem mu to dal, byl milý a pro tyhle vnitrozemce jsou to, nejspíš, velké peníze..
Dále na cestě jsem potkal 3 holky, kterých jsem se ptal na cestu. Uměly jen 3 slova anglicky – ahoj, ano, děkuji. Takže jsem řekl název mé destinace a ukázal rovně, řekly ano. Pak jsem udělal to samé, ale ukázal vpravo, řekly ano. Mno. Tak jsem jel rovně. Jo a řekly si o 10 tala, haha, dobrý pokus.
Kousek dál byl ještě takový malý vodopádek, tak jsem si ho vyfotil. Domorodci asi mají šestý smysl, protože v tu ránu tam jeden byl a chtěl 5 tala, což bylo i napsáno na ceduli vedle. V pohodě jsem mu to dal, každý kousek země tu někdo vlastní a tudíž má právo chtít vstupné..
V mém cíli – Lalomanu – které má prý nejhezčí pláž na Upolu, a celkem tomu věřím – viz foto – měli 1 fale volné za přijatelnou cenu 110 tala, čili cca 1200 Kč včetně večeře a snídaně, tak jsem to vzal.
Navíc je uzavřené, na rozdíl od mého předešlého ubytováni – Samoan Outrigger Hotel – kde jsem bydlel sice jen za 80 tala, ale fale bylo otevřené, což na fotce vypadá romanticky, ale v noci tam slyšíte úplně všechno, hlavně ty potulné psy jak štěkají. Uvidíme, jestli se vyspím dnes lépe. Jo jinak jsem se předtím ještě stavil v jiném resortu a nejlevnější pokoj 8100 Kč. Lol. Od tamtud jsem ujížděl hodně rychle :D Hned jsem skočil do vody a “zaplaval” si. Ve skutečnosti jsem se jen procházel po dně – je tu momentálně silný proud a háže to s vámi tedy neskutečně. Otestoval jsem i podvodní kameru, tak uvidíme, co z toho bude – pár rybek tu plave kolem.
Teď sedím a čekám na večeři. A přemýšlím, na co jsem zapomněl. Kdyžtak připíši později.
---
Teď všichni pozastavili veškerou činnost a fotili. Důvodem byla nádherná duha, která se tu na pět minut zjevila. Uvidíme, co s tím udělá HDRko.
To je ta dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že tu nemají adaptér na evropské koncovky a mně dochází baterka snad na všech zařízeních, co tu mám – foťák, kamera, noťas. Meh. A internet tu taky není. Vlastně je, ale nějakých 200 korun za hodinu nebo co, to ať si strčí. V předchozím hotelu to bylo “jen” 150 za hodinu :D
Tož kde je ta večere, už mám hlad. Naglgání se mořské vody člověka zasytí jen na omezenou dobu, že :D
Jinak co se týče cizinců, tak je tu spousta lidí z Anglie, myslím v těch turistických oblastech, když jsem projížděl těmi vesnicemi, tak tam nebyla živá duše bílé barvy. Ono je to dáno také tím, že ne každý dá takové šílené peníze za pronájem auta. Ale při mém cestováni, kdy se pořád zastavuji a vystupuji a fotím apod, tak bus ani taxi prostě nepřipadá v úvahu. Jinak ten ostrov opravdu moc velký není, cesta mi při tom zdržování zabrala jak dlouho – 5 hodin? Ani ne. Zítra mám v plánu jet dokončit ten okruh do Apia, zas někde přespat, a pak ráno vracím auto a šup na Manono, jeden z těch dvou malinkých ostrůvků mezi Upolu a Savaii.
Jak tu tak sedím, tak přišla krásná kočička a začala se mi otírat o nohy, ale když jsem ji chtěl pohladit, tak mě sekla drápem do prstu, mrcha jedna.
Nad recepcí visí šála, kterou nosí fanoušci na sportovní zápasy, a konkrétně tam je FK Lochotín – futsal. Musím začít hrát nějaký sport, abych si taky procestoval svět v rámci turnajů :D
Oběd za pul hodiny. Nabíjím GoPro z noťasu, který samozřejmě není připojen do sítě, takže je to nestoudný parazitismus – čím je baterka GoPro plnější, tím je baterka noťasu prázdnější. Tak to na světě chodí. :-) Jinak je 18:24 (doma máte 5:24) a venku už je tedy solidní šero. Je fakt, že obloha je nyní plná temných mraků, ale i tak se stmívá dost brzo...
---
11.5.
2 hod. ráno. Mít chatku 10 metrů od moře je neskutečné. Další neskutečná věc je ten kravál od těch vln. Vzbudil jsem se ve 2 a šel na WC. Pak jsem se šel projít podél pláže tak, aby mi paty omývaly vlnky. Najednou přišla cca 30ticentimetrová, takže výsledek procházky je – špinavé nohy od písku a mokré pyžamo po kolena. A tedy prázdný močový měchýř. Tak nevím, jestli to byl výhodný byznys.
Jinak včerejší večeře nebyla špatná – de facto bufet skládající se ze samých dobrých věcí. Napral jsem se co to šlo. Seděl jsem ve vybrané společnosti bohatých lidí: Švýcarka, co cestuje už 4 měsíce kolem světa. Polka a 3 Australané, co projíždí celou Oceánii a Austrálii. A já, který na Samoa šetřil 1,5 roku a za 9 dní musí zpět do práce :D Tady bylo celkem jasné, kdo z nás má toho Černého Petra. :D
Polka potřebuje do Apia, kam mám dnes namířeno i já na konci dne, tak jsem jí nabídl odvoz. Ale nevzrušujte se, nic nebude :P
Zkusím jít dál spát, pyžamo už je skoro suché...
---
Budík zazvonil v 7 hodin. Myslel jsem, že snídaně začíná v 7. Začínala v 9... takže jsem si 2 hoďky poseděl na posteli a čekal jsem. Eh. Jinak s tím počasím jsem to opravduuuu, ale opravduuuuu hodně zakřikl. Celý den buď mrholí, nebo prší, občas slunečno, a pak zas hned mrholí a prší, atd. Naprostá šílenost. Dneska to zas až tak “nevadí”, ale doufám, že zítra už bude hezky, když je v plánu koupání na Manono.
Společnost mi tedy dělá ta Polka, aspoň mě má kdo fotit, takže v pohodě. Holka je vděčná, že nemusí platit taxi tu dálku.
První významnější zastávka byla u To Suka Trench. Za 20 tala, čili cca 210 korun, eh, vás pustí k obrovské jámě v zemi, kde je voda a jeskyně, a můžete tam skákat a plavat apod. (viz video). Problém je, že dno je cca 2-3 metry, takže já jako téměř neplavec jsem se tam necítil moc jistě. 3x jsem tam skočil, natočil to na GoPro a šel jsem do háje. Navíc mám totálně spálený skalp, takže každý dotyk, a to i při skoku do vody, mi činí bolest.
Dále jsme se stavili, mimo jiné, u Sopo’aga vodopádu. Výhled za 5 tala. Pofotili jsme, pokecali, odpočali, a jeli dál.
Další zastávka byla škola – de facto každá druhá vesnice má lokální základní školu. Tak jsme šli nakouknout dovnitř. Trochu bordel, ehm, ale nic, co by se vyrovnalo mému pokojíku. Všechno samozřejmě v angličtině – učí se opravdu už od malinka.
Pak jsme narazili na odbočku k jakési jeskyni. Byla to taková nic moc cesta směrem k oceánu. No na konci nebyla jeskyně, nýbrž několik chatek na pobřeží, samí domorodci. Hned u nás byla baba, že vybírá parkovné. Řekl jsem jí, že tam budeme jen 10 sekund na pár fotek, tak projevila shovívavost a odešla. Barva toho oceánu byla opravdu úžasná. Ale nezdržovali jsme se.
Jinak dnes je státní svátek, takže se všichni flákají, asi jako kolega když má Home Office. Hodně jsme viděli lidi hrát volejbal, a to i když pršelo.
Poslední vodopád, co jsme viděli, byl Papapapai-uta. To bylo zdarma.
Dále na sever je Bahaiia chrám. Jeden z 8mi na světě. Tam nám tedy zrovna lilo celkem hrubě, takže naprd. Budova je to relativně prostá (nic ve stylu bohatě zdobených evropských katedrál). Zato ta zahrada okolo fakt krása. Vedle ní je menší informační budova se spoustou brožurek o tomto náboženství v různých jazycích a k mému překvapení i česky. Přesněji tam byly 2, tak jsem 1 hned sbalil jako suvenýr. :)
Jinak dnes spím v Tatiana Motel v Apia. Je 16:17, v 18 nejspíš skočím do kina na Fast and Furious 7. Snad tam neusnu, po tom nedostatečném vyspání a v tom horku jsem poněkud mrtvý.
---
15.5.
Tak koukám co se týče psaní mám solidní skluz. Ne vždy to zkrátka jde se zastavit a psát a někdy se člověku prostě nechce. Teď to bude těžký boj proti pokročilému Alzheimerovi vzpomenout si, co jsem to vlastně viděl a dělal a zažil za poslední 3 dny. Navíc když ani nevidím fotky. Nejspíš napíši, na co si vzpomenu, a doma projdu fotky a doplním to a pak teprv to hodím cele na Facebook. Čili kde jsem to skončil? Jo, je odpoledne 11.5. a já možná skáču do kina.
No nakonec to dopadlo tak, že jsem já, 2 Němky, 1 Polka a pár 2 Francouzů se šli projít kamsi doleva nahoru v Apia, kam jsem šel i já pár dnů předtím, a jen jsem nedošel na konec.
Šli jsme až do tmy a skončili v nějakém baru, kde jsme si dali koktejly. Já si dal La aava, kde bylo Baylies, kokosové mléko, granko, a cosi a cosi. Dobré to bylo. Za 200 korun. Jinak díky bohu zato, že s námi šel ten Francouz, jediný, s kým se dalo bavit a kdo se se mnou bavil. Ty holky byly nepoužitelné. Myslím verbálně. Po cestě jsme potkali totálně nabušeného domorodce, se kterým jsme se dali do řeči. Zrovna dělal sklapovačky. Vyšlo najevo, že je součástí představení, které bude zítra v 10 (ve skutečnosti v 10:30) v Apia. Ono totiž za turistickým centrem je taková umělá vesnička na trávníku, kde jsou vždy fale reprezentující nějakou vesnici či ostrov, a tam jsou domorodci dělající tradiční práce. A ráno tam je právě průvodce, který skupinku turistů provede od jedné fale k další a vysvětluje, co se tam zrovna děje, plus o kultuře Samoa atd. A on je jeden z tanečníků. Tato jeho informace sehraje důležitou roli. Do kina jsme šli až v 20:30 na Age of Adelaine nebo tak nějak. Anglicky bez titulku, ale v pohodě. Film byl ok – nic, co bychom už několikrát předtím neviděli. V kině byla strašná zima, v těch kraťasech a krátké košili jsem se třepal zimou cele 2 hodiny. Hrůza. Vyjdeme ven a tam 29 stupňů...
Jinak Tatiana motel je snad nejlevnější místo na spaní přímo na okraji Apia. Pokoj malý, ale čistý. V kuchyni v kredenci bobky od myši a vzadu schovaná i ta myš. Ale 50 tala je prostě bezkonkurenční cena. Zítra, 16.5., tam mám v plánu zase spát, poslední noc na Samoa. A samozřejmě studená sprcha, jak jinak, zatím jen jedno místo na Samoa mělo sprchu teplou (předpokládám, že dražší hotely tento komfort nabízejí, ale to já asi nezjistím se svým rozpočtem :)
---
Další den, čili 12.5., jsem měl v plánu, jak už jsem psal předtím, jet rovnou na ostrov Manono, ale rozhodl jsem se nejdřív jít podívat na tu výše zmíněnou ukázku samojského tradičního života. Začali jsme u fale, kde nám ukázali (chlapi), jak se připravuje ta jejich kokosová směs zabalená do listu banánovníku (pořád nevím název toho jídla); pak následovalo cca 30timinutové představení taneční a pěvecké skupiny, které bylo proste super;
pak jsme se šli kouknout; jak se vyráběla “látka”, kterou nosili než sem přišli běloši, a zároveň jak se na ni kreslí různé motivy; pak následovalo řezbářství; pak tradiční tetování, čili tatau (tam bylo zakázáno fotit a točit); no a pak jsme skončili zas u té “kuchyně”, kde už pro nás byl připraven skvělý oběd. To vše zdarma. Přijímali příspěvky, samozřejmě, ale nepovinně. Rozhodně to celé stálo za zkouknutí.
No a právě v té fale, kde se vyráběla ta látka a zároveň tam ženské kreslily motivy na ni, přišly 2 bělošky a jedna začala fotit a povídá “Je to proti slunku.” A já říkám “Je, no...” Tak jsme hodili řeč, celí šťastní, že konečně potkáváme nějaké Čechy tady a vyšlo najevo, že máme všichni tři v plánu jet na Savaii a půjčit si auto, čili jsme se rozhodli ho půjčit a ten ostrov objet společně. A sice příštího dne. Dohodli jsme si sraz toho 13.5. na 8 hod. ráno na tom místě, ze kterého odjíždí loď z Upolu na Savaii a já se odebral na autobusové nádraží, odkud jsem se busem snad 2 hodiny kodrcal do Manono-uta, odkud zas jede loďka na ostrov Manono. Autobusy tu mají takové barevné, řve v nich hudba, mazec zážitek. A ještě vetší, když jedete odpoledne, kdy se do těch vesnic vrací děti ze školy – bus narvaný k prasknutí.
Tady to řeší tak, že si děti (většina z nich byly cca 12-15tileté holky, z nějakého důvodu) sedají prostě na klín ostatním již sedícím cestujícím. Jen mně se vyhýbaly jak čert kříži. Jinak tu zastávku jsem samozřejmě přejel -- teď, jak tu sedím a píšu, tak mi pod stolem přeběhla myš, koukám mě čeká zas příjemná noc -- takže jsem pak musel jít tak půl kilásku zpátky. Naštěstí jel okolo nějaký rozvrkaný náklaďák, co mě vzal dozadu na korbu. Místo 4 km/hod. chůze jsem se teď pohyboval 10 km/hod. Hehe.
Převozník si řekl o 50 tala, později jsem se dozvěděl, že skutečná cena je 3 tala, takže další bezvadný kauf. Na loďce bylo zas aspoň 10 dětí a holek v pubertě. Všichni samozřejmě ve školních uniformách – každá škola má své. Jinak základní škola je tu od nějakých 7mi let do cca 13-14, pak se jde na tzv. college. V západním smyslu slova to slovo znamená vysoká škola, ale tady je evidentně používáno spíš pro střední školu vzhledem k věku. Po cca 20ti minutách jsem dětem udělal divadlo, když loď dojela cca 2 metry od břehu a zatímco všichni hopsli do vody a ten kousek přebrodili, tak já se namočit nechtěl, takže jsem stoupl na samou hranu té lodi a jedním velkým skokem jsem skočil až do toho písku, kde bylo už sucho. Tedy tak jsem to chtěl, ve skutečnosti mi chybělo cca 20 cenťásků, takže jsem cáknul do toho mokrého písku a bylo z toho velké haló :D Ještě nutno dodat, že jsem dorazil kolem 17 hod., což už je celkem pozdě.
Manono je relativně malý ostrůvek (obejít se dá za 2-2,5 hodiny, když se nějak moc neloudáte), kde jsou jen 4 malé vesničky, žádné silnice, žádná auta, žádní psi.
Šel jsem k nejbližšímu místu, kde se dalo spát, což byl Sunset Beach Fales, zamluvil si fale, které bylo totálně předražené – 100 tala (a to jsem to ještě ukecal z původních 130) – a šel se projít kolem ostrova. Chlápek říkal, že mi to zabere 1 hodinu. Leda ve snu, tedy pokud člověk spíš než chůzí to neprosviští takovým poklusem, ale k tomu se dostanu. Dojem z Manono je všelijaký. Nikdo neumí anglicky. Koukají na vás vetšinou tak nějak podezřele, jen málokdo zamává a usměje se, na rozdíl od Upola. A jakmile vás zmerčí malé děcko, tak natáhne ruku a “Money”. To je asi jediné slovo, co umí, protože nic jiného jsem od těch dětí neslyšel. A když jsem procházel kolem volejbalového kurtu, kde hráli místní chlapci volejbal, tak na mě pořvávali vyloženě nepřátelsky. A 4 z nich se oddělili a šli za mnou. To jsem si nadělal do kalhot. Naštěstí hned kousek byla restaurace, kde seděl bílý pár něco pod 30 let. Tak jsem si k nim přisedl a narovinu řekl, jestli se mohu chvíli přidat, že mě asi sledují 4 chlapi a mám obavu. Odpověděli, že v pohodě a začali jsme klábosit. Byli to velmi milí Francouzi. Vyšlo také najevo, že bydlí v chatce 20 metru ode mě. A taky mi sdělili tu neradostnou novinu, že do dokončení kolečka kolem ostrova mi chybí ještě aspoň hodina a půl. A řeknu vám, když padne tma a vy jdete tou úzkou cestičkou v džungli, kde není vidět na krok, tak najednou zjistíte, že vás boty netlačí, nohy nebolí, a i s tím báglem se dá vlastně docela dobře klusat. :D Tu hodinu a půl jsem zvládl za 30 minut, ale lilo ze mě jak z konve. Přišel jsem akorát včas na večeři. Jinak ten chlápek tam byl milý a usměvavý. A co jsem vlastně viděl? Klasické vesničky, džungli, Hrob 99 kamenů, samozřejmě pláže a oceán... Po večeři a super pokecu s těmi Francouzi jsem zanesl věci do fale a ejhle, 3 švábi, 2 pavouci, a hmyz všude. Za 100 tala. Super. Tak jsem došel zpátky celý nešťastný a Frantíci hned "co se děje" a já že mi hýbou chatkou hmyzáci. Chlápek se díky bohu nabídl, že mi to půjde zabít. Zabil tam spoustu havěti, no stejně minimálně 1 šváb zůstal. To jsou strašně velké potvory. Hrůza. Osprchoval jsem se (už ani nebudu psát, že ve studené vodě - jak jinak) a šel se skrýt do postele pod moskytiéru. Jenže jak jsem dlouhý, tak se mi ta siť dotýkala hlavy. No a když vám takhle na hlavě přistane šváb, tak je vám úplně jedno, že je “oddělený”moskytiérou :D Zpátky jsem jel v 6 ráno zas s tím šmejdem za 50 tala tak, abych stihl loď na Savaii v 8 – holky už tam na mě čekaly. Čili když to shrnu, dal jsem 2500 korun za par hodin na malém ostrůvku, kde jsem si ani nestihl zaplavat, protože padla tma, fale prolezlé hmyzem, a snídani jsem taky neměl, protože jsem odjížděl moc brzo. Super kauf. Ale bylo to zas něco jiného, než ty civilizované ostrovy jako Upolu a Savaii. A moc turistů na Manono také nezavítá, tak jsem byl někde, kde moc lidí nebylo.
S holkami jsme přepluli na Savaii – samozřejmě lilo jak z konve – půjčili si auto a vydali se na naši okružní jízdu. Jinak holky milé a k světu vypadající. Například jedna měla fantasticky pevnou prdelku, té druhé zas nevadí anální sex, jak mi sdělila, takže se krásně doplňovaly. :D Samozřejmě nic nebylo, jsem v prvé řadě gentleman. A taky neměly zájem, bez ohledu na to, jak dlouho jsem je na těch kolenou prosil... :)
Vždycky, když jsme viděli něco zajímavého, tak jsme zastavili, pofotili, a jeli dál. To už mezitím přestalo pršet. Největší výhoda půjčení auta. Náš první cíl byly přirozeně Blowholes – jedna z nejtypičtějších atrakcí celé Samoa. Nejlepší pochopitelně při přílivu. My přijeli tak nějak mezi, čili žádné závratných výšek jsme se nedočkali.
Ale jeden 10timetrový gejzír jsme přece jen viděli. Samozřejmě zcela nečekaně – stáli jsme příliš blízko, čili jsme jen začali utíkat, aby nás to totálně nezmáčelo. Já při úprku pouze otočil dozadu foťák a poslepu jsem stiskl spoušť. No mám kus holčičího zadku, ale gejzír ne...:D
Pokračovali jsme směrem na sever, až jsme dojeli k další atrakci Savaii – Canopy Walk, což je úzký most z prken zavěšený na lanech 10 metrů nad zemí, takže se krásně houpe, když po něm jdete. Vstupné 20 tala zahrnuje ještě 2 další věci cca 500 metrů dál, které však, dle průvodce (Lonely Planet), nejsou zas tak zajímavé a my se s nimi nezdržovali. K mostu jsem šel s průvodcem, který se zastavil u stromu, kterým se lezlo nahoru k tomu mostu a ptal se mě, jestli jsem ok sám nebo musí jít se mnou. Řekl jsem, že může jít, a vyšplhal po žebříku k mostu, kde se dostavila má závrať, takže jsem šel jak s plnými kalhotami. Chlápek když to viděl, tak mu bylo jasné, že holt se mnou bude muset jít :D Ale zvládl jsem to, i když každý den bych to mít tedy nemusel. Hned vedle byla základní škola, kde seděla učitelka, tak jsme s ní probrali školní systém na Samoa. Fajn paní. Pak jsme jeli dál.
Přespali jsme v hotelu Vaisala na severu Savaii. Konečně pořádný pokoj, konečně pořádná čistá sprcha s teplou(!!!) vodou. A pokoj byl jen za nějakých 45 tala. Proč tak levně? Protože jsme s holkami spali v jednom pokoji (ovšem nikoliv v jedné posteli :-) Zbytek dne jsme strávili plaváním, šnorchlováním a relaxem. Na videu je to ta část, kde jdu do vody a jedna z mých půvabných souputnic mě filmuje zezadu.
Další den jsme spěchali ráno na dohodnutý příjezd do Dive Savaii, potápěčské centrum, se kterým jsem měl domluvené potápění s dýchacím přístrojem, což mělo být jakýmsi zlatým hřebem celé dovolené, a kvůli čemuž jsem kupoval tu šíleně drahou GoPro Hero 4 Black Edition kamerku.
Jel jsem tudíž poněkud rychlejším tempem, což mělo za následek, že už mě holky vícekrát za volant nepustily. :-) Ale na druhou stranu do toho centra jsme přijeli včas, dokonce ještě s předstihem.. Holky pak odjely pryč užít si první část dne (plánovaná schůzka po skončení potápění byla na 14 hod.) a já po 2 hodinách čekání (čekalo se, až stoupne voda a bude možné s lodi vyplout na hlubší vodu (na videu je vidět, jak pomocník toho potápěčského instruktora – Olafa – super milý chlápek, Němec – naviguje, kudy je bezpečné projet mezi těmi korály). S námi kromě toho jel ještě 1 pomocník a další klient, chlápek z Holandska, který byl také noob, jako já. I když on už se potápěl den předtím, takže měl de facto o 100 % víc zkušeností než já. Co se týče finanční stránky, za 2 ponory jsem zaplatil 270 tala, díky tomu, že mám potápěčskou licenci (kvůli tomu jsem si ji dělal v březnu/dubnu) a že jsem měl vlastní brýle. Jinak by to bylo dražší. Potápěli jsme se na dvou různých místech, přičemž první bylo u korálového útesu a druhé u vraku lodi. Obojí bylo samozřejmě úžasné, viz video.
Ten první ponor byl takový celkem divoký, jako naprostý noob, de facto neplavec, jsem měl trochu problém překonat tu panickou hrůzu z utopení, ale z těch 12ti metrů by se zpět nahoru vracelo celkem dlouho, tudíž jsem ji musel překonat stůj co stůj :-) Pak jsem ztratil ploutvi a nateklo mi do brýlí, což mi zrovna nepomohlo :-D Ale překonal jsem to a ten druhý ponor byl už daleko lepší. Na lodi při přestávce mezi potápěním jsme dostali vodu a papáju s kokosem – moc dobrá kombinace, doporučuji zkusit.
Když jsme přijeli zpět kolem druhé hodiny, holky tam už čekaly. Jeli jsme se podívat do 3 kilometry vzdálené oblasti Sale'aula Lava Fields, kudy protekla láva když na začátku minulého století vybuchla nedaleká sopka a která po cestě smetla pár vesniček. Kromě nepřirozeně černé “půdy”, což byla samozřejmě vychladlá láva, jsme viděli 2 věci – první byl Virgin’s Grave, což byl prý hrob panny (anglicky virgin) tak čisté, že ta láva jej obtekla a hrob (anglicky grave) zůstal neporušen. Druhá zajímavost byly zdi kostela, které tam stále stojí, uprostřed té černé lávy.
Zbytek dne pak klasický relax, plavání, šnorchlování.
Ubytování jsme byli o vesnici vedle v Regina’s Fale Resort, či tak něco, kde byl moc fajn chlápek, který nám dal hned ovoce a občerstvení. Za 60 tala jsme pak dostali ještě bohatou večeři a ráno snídani. Fale bylo čisté a prostorné, toalety a sprcha pěkné. Zatím nejlepší ubytování na Samoa v této cenové relaci.
Další den nás pak už čekala jen cesta zpět na jihovýchod, vrácení auta, a převoz zpět na Upolu, kde jsme se rozdělili. Holky mi doporučily zajet se podívat na pláž Return To Paradise, pojmenovanou po filmu, který se zde v 50tých letech minulého století natáčel. Vzal jsem si taxíka se ženskou taxikářkou. Na konci cesty je luxusní resort tohoto názvu, ovšem nejlevnejší pokoj za 4500 korun byl opravdu nad mé možnosti (a to všechna luxusní apartmá byla obsazena, neboť zde byl na návštěvě po mnoha letech soubor herců a filmařů právě z výše jmenovaného filmu), takže jsme se s taxi vrátili o 1 km zpět, kde je několik fale, každá za 600 korun se snídaní a večeří, oboje sice stálo za starou belu - příšerně mastné nudle ze sáčku, takové ty čínské, ale byla to de facto stejná pláž, standardní fale, a o skoro 4000 levnější... Nikdo tam nebyl, takže jsem si užíval samoty (tedy kromě těch 2 chlápků, kterým to patřilo). Pláž byla sice hezká, ale plná korálů, takže jsem tam naboso lezl asi 20 minut.
Výhodou bylo, že se tam zas zdržovalo víc rybek než na těch písčitých dnech, které jsou např. v Lalomanu. Zbytek dne jsem vyloženě proflákal, spíš proplýtval. Do vody už jsem pak nešel, skrz ty korály se mi fakt nechtělo.
Menší vzrušení nastalo, když mi do fale vletěli 2 5ticentimetroví sršáni a začali si tam stavět hnízdo, alespoň to tak vypadalo na první pohled. Vystřelil jsem jak namydlený blesk a požádal ty 2 chlápky, ať mě přestěhují. Jeden vzal koště a začal je tam nahánět v tom fale, že prý je to normální, že je jim horko, tak se šli jen schovat do stínu. Tedy rozzuřovat ty velké potvory koštětem, to chce odvahu nebo pološílenství. Nakonec mě přece jen přestěhoval (tzn. že musel zamést a uklidit jinou chatku, přenést matraci a moskytiéru a koberec atd atd.), za což jsem mu byl neskonale vděčný. Vybral jsem si pochopitelně fale na úplně opačné straně co nejdál od těch teď už trochu podrážděných sršáňů :D
Jinak zde byly ta nejhorší “sociální zařízení”, co jsem na Samoa viděl. Tedy, mohlo to být i horši, mísa byla čistá, vyloženě že by tam bylo po kotníky výkalů, to zas ne, abych byl fér.
S taxikářkou jsem byl domluvený, že přijede další den ráno v 10:30. V 10:50 jsem se vidal pěšky několik kilometrů k autobusové zastávce. Po 10 min. chůze jsem ji potkal, jak jede pro mě. Strašně se omlouvala, no já byl celkem naštvaný, protože to byl můj předposlední den a rozhodně jsem neměl náladu čekat na někoho s půlhodinovým spožděním. Nakonec jsem to ale spolkl a jeli jsme zpět do Apia, opět do toho Tatiana Motelu. Taxikářce jsem řekl, ať mě vyzvedne další den ve 4 ráno, protože v 6:15 mi odlétalo letadlo (viz video, kde je odlet z Samoa krásně zachycený). Dušovala se, že určitě přijede včas.
Odpoledne jsem si zašel zašnorchlovat do Deep Marine Reserve v Apia. Po cestě jsem potkal fajn chlápka z Nového Zélandu, Johna, tak jsme pokecali. Jeho kamarádi mi tam pak půjčili ploutve, takže jsem si to parádně užil. Akorát ploutve byly příliš široké, takže jsem se nakonec pohyboval stylem šlapání na kole, což asi nebude úplně ta pravá technika, ehm :-) Na večeři jsem si šel koupit na nedaleký trh oranžové banány, ale špatně jsem vybral – byly tvrdé a nezralé, tak se nade mnou slitovala paní recepční a dala mi zbytky ještě od snídaně. Toust, máslo, marmeláda, papája, černý čaj s mlékem po anglickém způsobu... Já si nestěžoval :-)
Další den jsem už v 3:59 stepoval před motelem a vyhlížel taxikářku. A to 16 minut. V 4:15, stále nic, jsem už měl nervy zcela v kýblu, samozřejmě, to letadlo nepočká a cesta trvá alespoň hodinu na letiště, takže jsem požádal recepčního o pomoc. Šel vzbudit taxikáře, co spal hned přes silnici, borec to pak odřídil v takovém polospánku :D A zrovna, když jsme odjížděli, tak prijížděla ta taxikářka. Řekl jsem chlápkovi, ať na to šlápne, a jeli jsme – její blbost, že měla zase zpoždění. Nakonec to bylo vše zbytečné, letadlo mělo 3 hodiny zpoždění! Takže v Sydney pak jsem na přestup neměl 3 hodiny, ale jen cca 15 minut. To byl zas adrenalin přeběhnout k tomu vedlejšímu terminálu k odletu. Co se týče cesty, tak 4 hodiny Apia -> Sydney. 14 hodin Sydney -> Abu Dhabi. 6 hodin Abu Dhabi -> Mnichov. Fakt lahůdka.
V Mnichově jsem měl 10 hodin pauzu, tak jsem se prošel. Připadlo mi, že je to něco jak Brno – 2 náměstí, 2 hlavní ulice, 2 parky, a jinak nic. :D Jako nebylo to špatné, to ne, ten park byl hezký, sáhl jsem si tam na ženské prso zas po nějaké době, a najedl se opět evropského jídla (Mekáč). No a v podvečer pak 9 hodin vlakem do Brna. Naštěstí jsem v kupé byl drtivou většinu času sám, takže jsem měl klid, natáhl jsem se, a trochu se prospal, jak to šlo...
Čili když to shrnu – Austrálie/Oceánie byl poslední kontinent na mém seznamu. Dovolená to byla drahá, ale rozhodně to stálo zato, přece jen to bylo trošku něco jiného než tradiční Chorvatsko/Itálie/Egypt/apod. Určitě doporučuji všem milovníkům tropického počasí, fantastických pláží, teploučkého fantasticky čistého moře, moc milých usměvavých lidí.
2024 ©